My jsme v sobotu 14.3, rok a týden po prvním setkání tohoto druhu, již potretí vystoupali po vysokých kovových schodech do výcvikového polygonu práce a záchrany ve výškách na lezecké stěně Duro v brněnských Maloměřicích. Naším cílem bylo si zčásti zopakovat, u několika nováčků pak úplně začít, lanové techniky, včetně opáčka o vybavení, uzlech a dalších náležitostech práce ve výškách a nad volnou hloubkou.

Sešlo se nás deset účastníků z řad místních skupin Červeného kříže Brno-Komín a Křenovice a dva školitelé, lépe řečeno nadšenci do této problematiky, Viktor a Petr. Někteří tu byli již po několikáté, jiní zcela poprvé. Někteří se znalostí i vybavením, jiní jen v teplákovce a plni očekávání. Zdali byla tato očekávání naplněna, to možná naznačí další řádky.

Klasicky jsme začali vystrojením každého z nás. Byli nám poskytnuty celotělové postroje, přilby, slaňovací brzdy, blokanty, odsedky a karabiny a další a další vybavení. Zvláště nováčkům z toho asi šla hlava kolem, co je to blokant a co brzda, jaké lano je pracovní a jaké zajišťovací, kdy se váže osmička a kdy osmičkový uzel a další a další nové a neznámé pojmy.

Tak abychom si to všechno řádně prakticky vyzkoušeli, šlo se na pracovní lávku a zkoušelo se slanění. Prý to bude v pohodě, jen si máme dávat pozor, jak se připojíme na lano, pak jak se budeme otáčet do prostoru, jak se spouštět podél zábradlí a ještě později, jak do volného prostoru... Vlastně jsme si měli dávat pozor pořád a na všechno. Naštěstí, pokud jsme snad mírně vybočili z oficiálního postupu, odkudsi se ozvalo „STÓÓP, něco není v pořádku!“ Jo, to člověka uklidní… Ale jo, kluci na nás dávali opravdu pozor. Někdy až tak bedlivě, že jsme museli počkat, až to ten, kdo to nemá OK, udělal, jak se má.

Po slaňování přišla na řadu teorie a vlastně i praxe v kotvení. To máte kotvení na osmičkové oko, propichovanou osmičku, na tři osmičky, tu je to kotvení plovoucí, tu zase fixní, zase toho bylo nad hlavu.

A když nad hlavu, tak nad hlavu. Poprvé v dějinách našich skupin se do výcviku přidala košová nosítka. Ta, podle zadání, se měla dostat až na plošinu cca 6 m nad naše stanoviště. Pochopitelně i s pacientem.

Takže se jeden odvážlivec (byl to Karel) musel vydat, za stálého jištění hákovými spojkami, po kovovém stožáru a ukotvit nad ním jistící lano. K němu se připojil další ze členů a mohl jej tak bezpečně následovat. Ten zase, na jiném místě, nainstaloval dvojitě kotvenou kladku, přes kterou vedlo dvojité lano sloužící k vytažení nosítek. Nosítka musela být doplněna popruhy k jednotnému bodu, na který se připojila lana. A aby se dala lana vůbec ovládat, dostali jsme dvě profesionální zařízení pro vytahování a spouštění Maestro. Ta bylo potřeba řádně ukotvit a instalovat do nich lana. Když už zátěž byla plná, pomohli jsme si zprovozněním dvou kladkostrojů.

I když jsme tomu ne vždy přesně rozuměli, instruktoři pořád něco kontrolovali a hovořili o nutnosti dvojitého jištění, ale byli veskrze klidní, takže to asi bylo děláno správně.

A pak jsme zabrali, nosítka i s naším kolegou jakožto pacientem začala stoupat, pomalu, ale jistě. Ještě jsme jistili jejich případné otáčení a za chvilku se ocitla na horní plošině. Bylo to náročné, někdy šlo o trpělivost, jindy o sílu, ale vyšlo to. Hned se začali kolegové předhánět, kdo že se nechá spustit dolů.

Asi by byl zájem si to zopakovat, ale ono už bylo více jak pět hodin výcviku za námi a jedno lezecké přísloví říká, že akce končí až zabalením poslední karabiny a posledního ovinu lana. Tak jsem se začali odstrojovat. Však, jak už bylo uvedeno výše, ono toho opravdu nebylo málo.

Můžeme jen velice poděkovat za vstřícnost a spolupráci stěně Duro a jejímu týmu, klukům za vedení a přísné oko, a vlastně všem účastníkům, že do toho šli. Opět si každý jeden z nás vyzkoušel něco nového a každý si posunul práh své bezpečné zóny. Jen tak dál. Jen překračování hranic je nacházíme.

Tak zase někdy, s lany i bez nich, ve výšce, nad hloubkou nebo jen při nějakém dalším výcviku. Tak se může dostat výš a dál. Díky.